Členům ÚV KSČM a všem komunistům

My, mladí komunisté napříč regiony, stojící za iniciativou Restart 2018, cítíme povinnost nezradit naši identitu jediné levicové strany, a proto doporučujeme našim zástupcům ÚV KSČM být ostražití, neargumentovat strachem z případných předčasných voleb a nehlasovat pro podporu této vlády.

Stejné vlády, která například hlasováním svých poslanců v PS při projednávaní návrhu SPD k nehorázným slovům kancléřky Německa Merkelové k odsunu Němců po válce, hlasovali s Demoblokem a prokázali, že jim na naší vlasti pramálo záleží...

Níže publikujeme text, ke kterému se připojujeme:

 

Členům ÚV KSČM a všem komunistům

Teď nejde jen o vztah ke koalici, reprezentující jiné zájmy než my. Právě ten totiž rozhodne i o budoucnosti naší strany. Tím odpovědněji třeba zohlednit všechny směrodatné okolnosti i pořadí jejich důležitosti. Tu ze všech nejdůležitější už ukazují i volby. Vyhrávají je „protestní hlasy“. My jsme však dosáhli nejhoršího výsledku od vzniku komunistické strany. Osud zahraničních přátel, vytlačených na okraj politické scény, nás nepotká, jen staneme-li se znovu jasnou alternativou vládnoucích poměrů a politiky. Právě to je i rozhodujícím kritériem vztahu k ANO a ČSSD.

Právě tomu však odpovídá jen pramálo odezva, již jednání s vítězem voleb budí u levicové veřejnosti i tisíců komunistů. Tím častěji zaznívají obavy, zda se z nového poměru k vládě nestává samoúčel, ne-li cesta k výnosným „trafikám“. Sedm priorit KSČM, prezentovaných jako levicový průlom, se v programovém prohlášení vlády promítá jen natolik obecně a nezávazně, jak by voliče bez zábran konejšila i řada jiných politických stran. K čemu je „podmínka“, že je vláda vtělí do návrhů zákonů nejpozději šest měsíců před volbami? Pokud to neudělá, nebo to nechá zablokovat Poslaneckou sněmovnou, co s tím pak zmůžeme my?

V tom, čím zemi škodí dosavadní zahraniční a vojenská politika, hodlá pokračovat i koalice ANO a ČSSD. Armádní mise v zemích, zmasakrovaných „spojeneckými“ agresemi, se mají dokonce ještě navýšit. Navzdory ujištěním V. Filipa, že se tak nestane, budou čeští vojáci provokovat i na hranicích jaderné velmoci, jíž vděčíme za záchranu před nacistickou genocidou a která je největší záštitou proti válečným magorům i dnes. „Argumentaci“, že ten hazard je dílem „jiné vlády“, než jaké máme vyjádřit parlamentní důvěru, se posmívají i média bezmezně oddaná USA a NATO. Mandát zahraničních misí AČR, schválený i poslanci ANO a ČSSD, sahá až do roku 2020. K čemu je domnělý slib, že je vláda nenavrhne navyšovat v dalších letech? Co zmůžeme, nedodrží-li ani tento závazek, až těsně před příštími volbami?

Vojenské výdaje mají spolykat větší díl státního rozpočtu, než v řadě „starých členů“ NATO. Dosáhnout podílu, jenž v jejich rozpočtech připadá školství a zdravotnictví, sociálním službám či vědě a výzkumu, však koalice ANO a ČSSD v plánu nemá.  Nežádá to po ní ani vyjednávací tým KSČM. Vojenský rozpočet má růst rychleji než starobní důchody i jiné sociální výdaje. Kterou z provokací „strany války“, jež narazily i u M. Zemana a V. Klause, nepodpořily i ANO a ČSSD? S tvářemi, jež se demagogii bez jediného důkazu propůjčily, se počítá i ve vládě ucházející se o naši toleranci.

Od nás, komunistů, se právem očekává, že budeme bránit mír ze všech nejrozhodněji. Právě tím získáváme i spoustu těch, kdo s námi jinak souhlasí jen zčásti. Právě selhání v této otázce se pokaždé krutě mstí. Sociální demokracie se jím  zkompromitovala už před sto lety. Tím začal programový i organizační rozkol, ústící v založení komunistických stran. Ty z nich, jež podpořily vlády ve vleku USA a NATO, to téměř vymazalo z politické mapy. Dřív se těšily přízni celé třetiny voličů. My do té pasti spadnout nesmíme.

Zabránit tomu, aby se vrátili k moci viníci loupeže tisíciletí, je skutečně prvořadým úkolem. Volební preference ODS i některých dalších pravicových sil však znovu rostou, kdežto podpora levice stagnuje. Varovný trend zvrátí jen politika, nabízející skutečnou alternativu. Právě na ní se však pracovat ještě ani nezačalo, třebaže od volebního debaklu uběhlo už osm měsíců. Půjde-li to tak dál, pravici, jež se už propadala do politické agónie, vrátí k moci už příští volby. Tím víc budou v sázce klíčové sociální a národní zájmy i zachování KSČM jako reálné politické síly.

Volby vyhrály hlasy protestu, a ne natěšeného souhlasu. Ten, kdo jich získal nejvíc, stojí o naši podporu a toleranci. Jedno i druhé nám nabízí příležitost, jíž třeba maximálně využít. Lze toho dosáhnout zákulisním jednáním? Řečněním o „programovém průniku“ s hnutím o úplně jiném sociálním zázemí? Filipikami o nárocích na členství v dozorčích radách? To vše nahrává jen podezření, že na své komunistické závazky hodláme v tichosti rezignovat. Sílí napříč levicovou veřejností i naší členskou základnou. V nás musí lidé vidět stranu rozhodného boje za životní jistoty – a ne síly, jíž jde o koryta za cenu, že zvedne ruce pro vládu zvyšující vojenské výdaje v cizím zájmu na úkor důchodů i mezd pro ty, kdo zasvětili život zemi bez nouze a existenčního ponížení. Tím spíš za situace, kdy je co hodinu zahájeno 75 nových exekucí. Uvízlo v nich už na 870 tisíc spoluobčanů. Úroveň vzdělání nastupujících generací trvale klesá. Školy všech stupňů opouští stále víc pedagogů. Do zahraničí odchází rok co rok tisíce lékařů i jiných specialistů. Máme být s politikou, jež na tom díle zkázy mění jen pramálo, spojováni i my, komunisté?

Poměr sil, jaký tu nebyl od majetkového převratu, vyžaduje pravý opak. Vítěze voleb třeba konfrontovat sliby, jimiž si uměl získat i spoustu někdejších voličů KSČM. Chtít po něm rozhodné skutky v duchu národních a sociálních priorit, k nimž se přihlásil - i zdrcující kritiky lumpáren a zločinů, jíž porazil strany, které je mají na svědomí. To vše je potřeba razit cestou veřejného dialogu, který se opře o většinové nálady – a  nedopustí, aby se „cizím peřím“ chlubili ti, kdo si to nezaslouží. Radikální náboj své politiky musíme znásobit - a ne ho dál oslabit v bláhové naději, že nám to cokoli přinese. Jen rozhodný, vynalézavý tlak zleva pomůže na svět všemu, čím se vítěz voleb zavázal ke změně k lepšímu. Jedině ten pomůže čelit odporu, na nějž naráží ze strany „tradiční“ pravice a „levice“ i opozice ve svých vlastních řadách. 

Třetina ministerstev ve vládě, jež by získala parlamentní důvěru jen díky podpoře KSČM, připadne ČSSD. Ta o naši podporu, na rozdíl od ANO, necítí potřebu ani veřejně požádat. Zpět dosud nevzala ani urážku, že jsme „extremistickou stranou“, s níž podle tzv. bohumínského usnesení nesmí spolupracovat. Lze i to přejít jen mlčením? Jaké záruky kroku, jenž se po nás žádá, máme z této strany? Zvlášť trvá-li na řízení české zahraniční politiky tím, kdo zájmům své země škodí i v otázkách tak zásadní povahy. Politikům, zavázaným Bakalům, Kalouskům, Schwarzenbergům a jejich zahraničnímu zázemí, nelze ustoupit ani o milimetr. Tím víc třeba odhalit celou pravdu o snaze zpronevěřit české lithium, obludném podvodu kolem OKD i dalších kolektivních investic našeho lidu. Teprve pak s KSČM znovu spojí své naděje i ti, o jejichž důvěru a podporu trestuhodně přicházíme.    

To vše jsou otázky, jež může sotva opomenout každý, komu leží osud strany skutečně na srdci. Nebudou-li zohledněny se vší vážností, vymstí se krutě a už velmi brzy.