Předsjezdový rozhovor s Josefem Skálou o Restartu

Mladí komunisté z celé republiky, frustrovaní „neprůstřelností“ stranické struktury efektivně bránící personálnímu i programovému vývoji KSČM i poctivé reflexi posledních katastrofálních volebních výsledků, se na konci minulého roku spojili v rámci projektu majícího vyslat v „hodině dvanácté“ krizové signály spolustraníkům a podnítit restart politiky KSČM. Sepsali na toto téma Manifest mladých komunistů dostupný na webu www.restrt-2018.cz, v němž shrnuli tyto problémy. Jak se na tuto aktivitu díváte? Jste ochoten ji podpořit i svým jménem?

Určitě. Jak proto, že z ní vane nefalšovaný zájem předejít našemu politickému harakiri. Tak proto, že v ní necítím ani stopový prvek kariérismu. A za třetí proto, že míří v zásadě velmi správným směrem. To neznamená souhlas s každým slovíčkem. O těch si ještě ale určitě bude šance kamarádsky popovídat.

 

Mladí komunisté ve skupině Restart vnímají reakce, které se vždy snesou na jakoukoli kritiku, jež vyčítají, že se sice kritizuje, ale současně se nepředkládá žádné řešení: Proto vypracovali návrh jednoho ze tří nejzásadnějších kroků pro restart strany – nového dlouhodobého programu strany, který by nahradil zastaralý program Kladenský. Co tomuto návrhu říkáte?

Ten návrh psal mladík, kterého považuji za jednu z největších nadějí strany. Má rovnou páteř i kuráž. Je vysokoškolským učitelem a přesto netrpí vychytralým objektivismem, který se teď na katedrách nosí. Návrh je samozřejmě „nulovou variantou“, vyžadující další debatu. Konečné znění by podle mne mělo být jak ještě komplexnější, tak zároveň i stručnější. Základ, který už na stole je – a pokud jsem slyšel, narodil se i v kratičkém termínu – usnadní obojí.

 

Druhými dvěma zásadními kroky pro záchranu komunistické strany v České republice jsou podle nás jednak výměna klíčových kádrů a obroda vlastního obsahu komunistické identity. Ve vedení strany jsou nyní třeba především morálně zásadoví a podle marxistického kompasu orientovaní lidé. Takoví lidé ve vedení strany jsou předpokladem druhé kroku – obnovení komunistické identity strany. Jste jedním z kandidátů na tuto změnu – tak vás vnímáme. Myslíte si, že se podaří na X. sjezdu KSČM v Nymburce příští týden tohoto cíle dosáhnout?

To bude záležet na delegátech. Na tom, zda si připustí vážnost hrozby, která nad námi visí, pokud nenajdeme odvahu postavit se k ní čelem. Pokud si to nezjednodušíme ve stylu „Jedeme dál“, však „ono se to nějak spraví“. Ne-li dokonce v duchu „Dobrý každý den“ – aby je o to hůř nezaskočil už ten příští, kdy nebude ani na jejich výplaty. Nikdo není dokonalý, mne samozřejmě nevyjímaje. Jak naše strana, tak mezinárodní hnutí však do mne roky investovaly právě to, co se dnes bude hodit.

Tedy zkušenost práce v prostředí, kde nemáme žádný monopol. A můžeme věcmi pohnout jen s oporou v co možná širokých spojenectvích. K těm ovšem nevede metoda krotkých „připomínkových řízení“ k tomu, co padá z panských stolů. Chce to naopak vlastní iniciativu, objevující společný zájem těm, kdo o něm dosud mnohdy neměli ani tušení. „Tah na branku“, opřený o většinové nálady, který je dokáže posouvat vždy o krok dál. Za to, jak přiblížit pravdu o socialistickém Československu lidem za „železnou oponou“, jsem ve stranické centrále odpovídal už od osmadvaceti. My, komunisté, jsme byli jen kapičkou v moři i v Mezinárodním svazu studentstva, v jehož čele jsem stál ve druhé polovině 80. let. Tím méně nás bylo v širším akademickém hnutí. Dosahovali jsme v něm průlomy, o nichž se dnešní levici může jen zdát.
Kulisy jsou jiné, podstata věci stejná. Jde o to, jak promluvit z duše kritickým náladám – a stát se jejich mluvčím. Stranou budoucnosti, s níž spojí naděje milióny těch, s kým se poměry nemazlí. Dá-li tomu šanci X. sjezd, vykonám, co bude v mých silách, aby toho jeho delegáti nelitovali.

 

Jak se díváte na spolupráci s A. Babišem v posledních hodinách? Je opravdu únosné, aby KSČM spojila své jméno s člověkem, který neustále mění své postoje a není na něj nejmenší spoleh? Je opravdu možné spojit se s hnutím nového typu, které nemá ideologii, ale pouze pragmatické zájmy? A co zcela zásadní otázky jako je angažování ČR v agresi Západu proti Sýrii, kde je nejen brutálně porušováno mezinárodní právo, ale i záminky pro tato porušení už se vůbec nestarají o jakoukoli svou důvěryhodnost? Je opravdu možné dosáhnout situace, že KSČM bude tlačit svými požadavky hnutí ANO do kouta, když každý slib, který dá, vzápětí může porušit? Je postup V. Filipa v tomto směru prozíravý?

To téma určitě není pro přihrbená záda. Není však ani pro příliš horké hlavy. Volby vyhrály „protestní hlasy“. My jsme jich získali trestuhodně málo. Došlo bohužel právě k tomu, nač řada z nás upozorňovala už na minulém sjezdu. Vítězem je ANO. Slíbilo, že od moci odstřihne dinosaury loupeže tisíciletí. Tím by od ní odstavilo i síly, bezmezně posluhující cizímu kapitálu a moci. To je reálné, jen pokud je nevezme do vlády. Zkusit tomu zabránit stojí určitě za to. Jedině v tom tkví legitimní cíl našeho vyjednávání o případné toleranci vlády. Ano, je to riskantní cesta. Italské a francouzské komunisty zdecimovala i spoluodpovědnost za vlády sociálnědemokratické povahy.
Tím víc to vyžaduje dodržovat jistá pravidla. Ve zkratce hlavně dvě. Nevyjednávat kdesi v zákulisí, ale cestou zcela veřejného dialogu. Jen tak se vyhneme podezření, že jde o přízemní kšeft kvůli pár postům pro kámoše. A zároveň předejdeme tomu, že se ANO vším, co z našich námětů převezme, bude chlubit jako cizím peřím. A jako takové to „prodá“ na náš úkor i voličům – zatímco my sami pak poneseme odpovědnost za všechny jeho nepopulární kroky. Druhou podmínkou je náš radikálně opoziční postoj nijak neomezovat, ale naopak ještě posílit a vyhranit. Vést vyjednávání z těchto pozic – jako permanentní boj o veřejné mínění, ať už vyjednávání dopadne jakkoli. A pojmout je tak jako politiku, rozvíjenou i pro případ předčasných voleb.


To ovšem zároveň předpokládá, že kolem otázek, kde je případná dohoda nejkomplikovanější, nebudeme chodit jako kolem horké kaše. A sami je naopak nastolíme tak, abychom zachovali tvář – a tlačili na druhou stranu s oporou ve většinovém veřejném mínění a všem tom, k čemu se druhá strana formálně hlásí. Tedy například v normách mezinárodního práva, jak je zakotvuje Charta OSN. Tu se svatosvatě zavazuje respektovat i ustavující dokument NATO z roku 1949. Papírově se tak hlásí i k tomu, že vojenskou sílu použije jen ve dvou případech – proti vnějšímu napadení nebo na bázi rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Nebylo by snad parádní, kdyby se česká vláda místopřísežně zavázala právě k tomu? Proč ji k tomu netlačit co možná veřejně? A nezískávat u lidí politické body, ať už to dopadne jakkoli? Nutit ANO, ať se vyjádří nahlas? A pokud to odmítne, vzít mu už tím minimálně několik procent v příštích volbách?

Až to dovedeme až sem, pochopí každý, proč vládu – pokud na „nabídku, která se nedá odmítnout“, nepřistoupí - nelze podpořit. Veškerá vina padne na druhou stranu. A na té naší to pochopí i ta část levicové veřejnosti, která je zatím celá zfanfrnělá z toho, že se teď „poprvé podílíme na moci“. Jak moc se tato koncepce liší od momentální praxe, si jistě dokážete vyhodnotit sami. Tím víc hrozí všechna rizika, o nichž byla řeč. Podmínkou, od níž nelze ustoupit ani o milimetr, je, že se bude rozhodovat na základě návrhu písemné dohody, a ne jakýchkoli slovních mlhovin. Skutečná vnitrostranická diskuse začne až pak. A ta musí posoudit, zda se i tak zásadní požadavky, jako obnovit suverenitu nad přírodními zdroji země, nescvrknou na formulace typu „ochrana přírodních zdrojů“ (což si lze vykládat i jako zákaz vylévat olej z fritézy na louky plné žabiček). Naše členská základna i širší levicová veřejnost podpoří jen takovou dohodu, která z nás neudělá „užitečné idioty“. Záruka, že se jí podaří dosáhnout, předem neexistuje. Tím více bude záležet na tom, aby lidé znali průběh jednání i případný „kámen úrazu“, na nějž by narazilo. Tím víc bodů získáme i v případných dřívějších volbách, pokud by došlo až na ně.


Jak hodnotíte dva členy Restartu – ss. J. Tylše z Královéhradeckého kraje a R. Pokorného z Plzeňského kraje, kteří jsou našimi želízky v ohni na místopředsednické posty? Myslíte si, že by heslo „mládí vpřed“ mělo konečně najít reálný ohlas?

Oba dva – i několik jejich dalších vrstevníků – bych si na viditelnějších pozicích moc přál. Můžeme to očekávat už od X. sjezdu? Uvidíme... Pokud však Nymburk odstartuje zásadní změnu, dovedu si představit i variantu silných pracovních skupin ÚV, které budou bezprostřední oporou vedení pro jednotlivé tematické okruhy naší práce. A to na operativní bázi, a ne schůzí, kde si volně poklábosí jednou za čtvrt roku. Většinu z nich by měli dostat „na triko“ právě lidé typu Ríši a Pepíka. Dostat tak příležitost ukázat, co v nich je. Pochytit znalosti a zkušenosti od starších kolegů. Otrkat se i mediálně a jinak. A podle toho, jak se kdo z nich osvědčí, dozrát pro postup ještě výš třeba už na příštím sjezdu.

A nyní zásadní otázka, jak se říká „na solar“: Můžete prosím jednou provždy objasnit, co jste dělal v noci z 20. na 21. srpna 1968? Opravdu jste nemohl dospat a klimbal jste se sovětskou vlaječkou v ruce na ruzyňském letišti?

V noci mne probudil hukot přistávajících letadel. Pak jsem chodil po městě a sledoval, co vše se děje. Tanky jsem skutečně nepodpaloval. Účelově šířenou verzi, jak kluk po prvním ročníku gymnázia běhá po obsazeném Ruzyňském letišti, však zbaští jen beznadějný idiot.

Děkujeme za odpovědi!