My, mladí komunisté napříč regiony, stojící za iniciativou Restart 2018, cítíme povinnost nezradit naši identitu jediné levicové strany, a proto doporučujeme našim zástupcům ÚV KSČM být ostražití, neargumentovat strachem z případných předčasných voleb a nehlasovat pro podporu této vlády.

Stejné vlády, která například hlasováním svých poslanců v PS při projednávaní návrhu SPD k nehorázným slovům kancléřky Německa Merkelové k odsunu Němců po válce, hlasovali s Demoblokem a prokázali, že jim na naší vlasti pramálo záleží...

Níže publikujeme text, ke kterému se připojujeme:

 

Členům ÚV KSČM a všem komunistům

Teď nejde jen o vztah ke koalici, reprezentující jiné zájmy než my. Právě ten totiž rozhodne i o budoucnosti naší strany. Tím odpovědněji třeba zohlednit všechny směrodatné okolnosti i pořadí jejich důležitosti. Tu ze všech nejdůležitější už ukazují i volby. Vyhrávají je „protestní hlasy“. My jsme však dosáhli nejhoršího výsledku od vzniku komunistické strany. Osud zahraničních přátel, vytlačených na okraj politické scény, nás nepotká, jen staneme-li se znovu jasnou alternativou vládnoucích poměrů a politiky. Právě to je i rozhodujícím kritériem vztahu k ANO a ČSSD.

Právě tomu však odpovídá jen pramálo odezva, již jednání s vítězem voleb budí u levicové veřejnosti i tisíců komunistů. Tím častěji zaznívají obavy, zda se z nového poměru k vládě nestává samoúčel, ne-li cesta k výnosným „trafikám“. Sedm priorit KSČM, prezentovaných jako levicový průlom, se v programovém prohlášení vlády promítá jen natolik obecně a nezávazně, jak by voliče bez zábran konejšila i řada jiných politických stran. K čemu je „podmínka“, že je vláda vtělí do návrhů zákonů nejpozději šest měsíců před volbami? Pokud to neudělá, nebo to nechá zablokovat Poslaneckou sněmovnou, co s tím pak zmůžeme my?

V tom, čím zemi škodí dosavadní zahraniční a vojenská politika, hodlá pokračovat i koalice ANO a ČSSD. Armádní mise v zemích, zmasakrovaných „spojeneckými“ agresemi, se mají dokonce ještě navýšit. Navzdory ujištěním V. Filipa, že se tak nestane, budou čeští vojáci provokovat i na hranicích jaderné velmoci, jíž vděčíme za záchranu před nacistickou genocidou a která je největší záštitou proti válečným magorům i dnes. „Argumentaci“, že ten hazard je dílem „jiné vlády“, než jaké máme vyjádřit parlamentní důvěru, se posmívají i média bezmezně oddaná USA a NATO. Mandát zahraničních misí AČR, schválený i poslanci ANO a ČSSD, sahá až do roku 2020. K čemu je domnělý slib, že je vláda nenavrhne navyšovat v dalších letech? Co zmůžeme, nedodrží-li ani tento závazek, až těsně před příštími volbami?

Vojenské výdaje mají spolykat větší díl státního rozpočtu, než v řadě „starých členů“ NATO. Dosáhnout podílu, jenž v jejich rozpočtech připadá školství a zdravotnictví, sociálním službám či vědě a výzkumu, však koalice ANO a ČSSD v plánu nemá.  Nežádá to po ní ani vyjednávací tým KSČM. Vojenský rozpočet má růst rychleji než starobní důchody i jiné sociální výdaje. Kterou z provokací „strany války“, jež narazily i u M. Zemana a V. Klause, nepodpořily i ANO a ČSSD? S tvářemi, jež se demagogii bez jediného důkazu propůjčily, se počítá i ve vládě ucházející se o naši toleranci.

Od nás, komunistů, se právem očekává, že budeme bránit mír ze všech nejrozhodněji. Právě tím získáváme i spoustu těch, kdo s námi jinak souhlasí jen zčásti. Právě selhání v této otázce se pokaždé krutě mstí. Sociální demokracie se jím  zkompromitovala už před sto lety. Tím začal programový i organizační rozkol, ústící v založení komunistických stran. Ty z nich, jež podpořily vlády ve vleku USA a NATO, to téměř vymazalo z politické mapy. Dřív se těšily přízni celé třetiny voličů. My do té pasti spadnout nesmíme.

Zabránit tomu, aby se vrátili k moci viníci loupeže tisíciletí, je skutečně prvořadým úkolem. Volební preference ODS i některých dalších pravicových sil však znovu rostou, kdežto podpora levice stagnuje. Varovný trend zvrátí jen politika, nabízející skutečnou alternativu. Právě na ní se však pracovat ještě ani nezačalo, třebaže od volebního debaklu uběhlo už osm měsíců. Půjde-li to tak dál, pravici, jež se už propadala do politické agónie, vrátí k moci už příští volby. Tím víc budou v sázce klíčové sociální a národní zájmy i zachování KSČM jako reálné politické síly.

Volby vyhrály hlasy protestu, a ne natěšeného souhlasu. Ten, kdo jich získal nejvíc, stojí o naši podporu a toleranci. Jedno i druhé nám nabízí příležitost, jíž třeba maximálně využít. Lze toho dosáhnout zákulisním jednáním? Řečněním o „programovém průniku“ s hnutím o úplně jiném sociálním zázemí? Filipikami o nárocích na členství v dozorčích radách? To vše nahrává jen podezření, že na své komunistické závazky hodláme v tichosti rezignovat. Sílí napříč levicovou veřejností i naší členskou základnou. V nás musí lidé vidět stranu rozhodného boje za životní jistoty – a ne síly, jíž jde o koryta za cenu, že zvedne ruce pro vládu zvyšující vojenské výdaje v cizím zájmu na úkor důchodů i mezd pro ty, kdo zasvětili život zemi bez nouze a existenčního ponížení. Tím spíš za situace, kdy je co hodinu zahájeno 75 nových exekucí. Uvízlo v nich už na 870 tisíc spoluobčanů. Úroveň vzdělání nastupujících generací trvale klesá. Školy všech stupňů opouští stále víc pedagogů. Do zahraničí odchází rok co rok tisíce lékařů i jiných specialistů. Máme být s politikou, jež na tom díle zkázy mění jen pramálo, spojováni i my, komunisté?

Poměr sil, jaký tu nebyl od majetkového převratu, vyžaduje pravý opak. Vítěze voleb třeba konfrontovat sliby, jimiž si uměl získat i spoustu někdejších voličů KSČM. Chtít po něm rozhodné skutky v duchu národních a sociálních priorit, k nimž se přihlásil - i zdrcující kritiky lumpáren a zločinů, jíž porazil strany, které je mají na svědomí. To vše je potřeba razit cestou veřejného dialogu, který se opře o většinové nálady – a  nedopustí, aby se „cizím peřím“ chlubili ti, kdo si to nezaslouží. Radikální náboj své politiky musíme znásobit - a ne ho dál oslabit v bláhové naději, že nám to cokoli přinese. Jen rozhodný, vynalézavý tlak zleva pomůže na svět všemu, čím se vítěz voleb zavázal ke změně k lepšímu. Jedině ten pomůže čelit odporu, na nějž naráží ze strany „tradiční“ pravice a „levice“ i opozice ve svých vlastních řadách. 

Třetina ministerstev ve vládě, jež by získala parlamentní důvěru jen díky podpoře KSČM, připadne ČSSD. Ta o naši podporu, na rozdíl od ANO, necítí potřebu ani veřejně požádat. Zpět dosud nevzala ani urážku, že jsme „extremistickou stranou“, s níž podle tzv. bohumínského usnesení nesmí spolupracovat. Lze i to přejít jen mlčením? Jaké záruky kroku, jenž se po nás žádá, máme z této strany? Zvlášť trvá-li na řízení české zahraniční politiky tím, kdo zájmům své země škodí i v otázkách tak zásadní povahy. Politikům, zavázaným Bakalům, Kalouskům, Schwarzenbergům a jejich zahraničnímu zázemí, nelze ustoupit ani o milimetr. Tím víc třeba odhalit celou pravdu o snaze zpronevěřit české lithium, obludném podvodu kolem OKD i dalších kolektivních investic našeho lidu. Teprve pak s KSČM znovu spojí své naděje i ti, o jejichž důvěru a podporu trestuhodně přicházíme.    

To vše jsou otázky, jež může sotva opomenout každý, komu leží osud strany skutečně na srdci. Nebudou-li zohledněny se vší vážností, vymstí se krutě a už velmi brzy.

My, mladí komunisté z celé republiky, cítíme, že se X. sjezd KSČM již za několik dní stane dějištěm historického rozhodnutí. Začne ve straně znovu určovat směr původní komunistická idea, nebo zůstane u moci falešná víra ve věčné obchodování s establišmentem?

Před více než čtvrt rokem jsme vydali náš manifest mladých komunistů. Naše obavy, které jsme v něm formulovaly, se potvrdily beze zbytku. Naše strana podpořila oligarchu, aniž by všechny svoje podmínky jasně deklarovala před veřejností a předložila jako písemný závazek obou stran. Jedině takový postup mohl zabránit degradaci a ostudným fackám KSČM, jimiž jsme byli svědky. Oligarcha se zachoval k „překvapení“ našich vyjednavačů jako oligarcha a měnil své názory i partnery bez jakýchkoli skrupulí. Oligarchové se nestarají o ideologii a dlouhodobé politické cíle, ale jen o své partikulární zájmy. Využijí jakékoli prostředky, bez ohledu na jejich politickou příslušnost, a se stejnou lehkostí se jich potom zbaví. Hrozí oligarchovi ekonomické ztráty v Německu kvůli kauze Skripal či Nikulin? Přitlačila ho americká ambasáda v případě útoku na Sýrii? Oligarchova košile vždycky bližší než vládní kabát. Myslí si ještě někdo po posledním týdnu, že s oligarchou je možno uzavřít stabilní spojenectví?

Bohužel, ano - dosavadní předseda naší strany a jeho věrní.

Potvrzují se tak i další, ještě chmurnější, obavy: Naši voliči vidí, jak místo sebevědomého tlaku našeho soupeře do kouta levicovými požadavky alibisticky zakrýváme touhu po pár křeslech pro několik vyvolených.

Taková politika nám opravdu důvěru lidí nevrátí.

Oč složitější nynější situace je, tím více se stává srozumitelným, proč je tak důležité dostat do rozhodující pozice ve vedení strany skutečné komunisty se schopností chápat pravou podstatu dnešní politické krize, kteří se nebudou bát dělat výraznou komunistickou politiku a ne krátkozraké kabinetní obchody, a kteří ustojí střet s nebezpečným hegemonem populismu.

Jakou změnu dlouhodobého programu strany mohou asi přinést „pragmatičtí obchodníci“? Jaké výzvy budoucnosti mohou vidět? Není divu, že dnes sami tvrdí, že kladenský program není třeba měnit, jen aktualizovat. Z jejich pohledu je svět kolem stále stejný, plný příležitostí k handlování, k jehož stravitelnosti stačí pouze jednou za čas vyměnit plnotučnou hořčici za kremžskou.

My, kteří se hlásíme k ideové politice, vnímáme, že svět se za 25 let radikálně změnil a vyžaduje radikální zněnu přístupu. Předložili jsme proto sami návrh nového dlouhodobého programu strany, který reflektuje výzvy budoucnosti, 21. století, a přitom zachovává kontinuitu komunistického myšlení.

K našemu vidění světa a částečně i k návrhu našeho programu se přihlásil s. Josef Skála, kandidát na předsedu ÚV KSČM na nadcházejícím X. sjezdu KSČM. Tak jako projevil důvěru on nám, projevujeme my důvěru v něj. Že může být tím, kdo překlene krizi tohoto okamžiku a sjednotí stranu. Nikoli dnešním autoritářstvím nebo snad staromileckou ortodoxností, ale lidskostí a současně srozumitelnou zásadovostí.

Posláním komunistického hnutí vždy bylo připravovat svět na budoucnost. K tomu musíme mít schopnost rozumět své minulosti a přítomnosti a také dát skutečnou šanci nové generaci komunistů.

Ať je X. sjezd začátkem této nové etapy našeho hnutí!

Mladí komunisté z celé republiky, frustrovaní „neprůstřelností“ stranické struktury efektivně bránící personálnímu i programovému vývoji KSČM i poctivé reflexi posledních katastrofálních volebních výsledků, se na konci minulého roku spojili v rámci projektu majícího vyslat v „hodině dvanácté“ krizové signály spolustraníkům a podnítit restart politiky KSČM. Sepsali na toto téma Manifest mladých komunistů dostupný na webu www.restrt-2018.cz, v němž shrnuli tyto problémy. Jak se na tuto aktivitu díváte? Jste ochoten ji podpořit i svým jménem?

Určitě. Jak proto, že z ní vane nefalšovaný zájem předejít našemu politickému harakiri. Tak proto, že v ní necítím ani stopový prvek kariérismu. A za třetí proto, že míří v zásadě velmi správným směrem. To neznamená souhlas s každým slovíčkem. O těch si ještě ale určitě bude šance kamarádsky popovídat.

 

Mladí komunisté ve skupině Restart vnímají reakce, které se vždy snesou na jakoukoli kritiku, jež vyčítají, že se sice kritizuje, ale současně se nepředkládá žádné řešení: Proto vypracovali návrh jednoho ze tří nejzásadnějších kroků pro restart strany – nového dlouhodobého programu strany, který by nahradil zastaralý program Kladenský. Co tomuto návrhu říkáte?

Ten návrh psal mladík, kterého považuji za jednu z největších nadějí strany. Má rovnou páteř i kuráž. Je vysokoškolským učitelem a přesto netrpí vychytralým objektivismem, který se teď na katedrách nosí. Návrh je samozřejmě „nulovou variantou“, vyžadující další debatu. Konečné znění by podle mne mělo být jak ještě komplexnější, tak zároveň i stručnější. Základ, který už na stole je – a pokud jsem slyšel, narodil se i v kratičkém termínu – usnadní obojí.

 

Druhými dvěma zásadními kroky pro záchranu komunistické strany v České republice jsou podle nás jednak výměna klíčových kádrů a obroda vlastního obsahu komunistické identity. Ve vedení strany jsou nyní třeba především morálně zásadoví a podle marxistického kompasu orientovaní lidé. Takoví lidé ve vedení strany jsou předpokladem druhé kroku – obnovení komunistické identity strany. Jste jedním z kandidátů na tuto změnu – tak vás vnímáme. Myslíte si, že se podaří na X. sjezdu KSČM v Nymburce příští týden tohoto cíle dosáhnout?

To bude záležet na delegátech. Na tom, zda si připustí vážnost hrozby, která nad námi visí, pokud nenajdeme odvahu postavit se k ní čelem. Pokud si to nezjednodušíme ve stylu „Jedeme dál“, však „ono se to nějak spraví“. Ne-li dokonce v duchu „Dobrý každý den“ – aby je o to hůř nezaskočil už ten příští, kdy nebude ani na jejich výplaty. Nikdo není dokonalý, mne samozřejmě nevyjímaje. Jak naše strana, tak mezinárodní hnutí však do mne roky investovaly právě to, co se dnes bude hodit.

Tedy zkušenost práce v prostředí, kde nemáme žádný monopol. A můžeme věcmi pohnout jen s oporou v co možná širokých spojenectvích. K těm ovšem nevede metoda krotkých „připomínkových řízení“ k tomu, co padá z panských stolů. Chce to naopak vlastní iniciativu, objevující společný zájem těm, kdo o něm dosud mnohdy neměli ani tušení. „Tah na branku“, opřený o většinové nálady, který je dokáže posouvat vždy o krok dál. Za to, jak přiblížit pravdu o socialistickém Československu lidem za „železnou oponou“, jsem ve stranické centrále odpovídal už od osmadvaceti. My, komunisté, jsme byli jen kapičkou v moři i v Mezinárodním svazu studentstva, v jehož čele jsem stál ve druhé polovině 80. let. Tím méně nás bylo v širším akademickém hnutí. Dosahovali jsme v něm průlomy, o nichž se dnešní levici může jen zdát.
Kulisy jsou jiné, podstata věci stejná. Jde o to, jak promluvit z duše kritickým náladám – a stát se jejich mluvčím. Stranou budoucnosti, s níž spojí naděje milióny těch, s kým se poměry nemazlí. Dá-li tomu šanci X. sjezd, vykonám, co bude v mých silách, aby toho jeho delegáti nelitovali.

 

Jak se díváte na spolupráci s A. Babišem v posledních hodinách? Je opravdu únosné, aby KSČM spojila své jméno s člověkem, který neustále mění své postoje a není na něj nejmenší spoleh? Je opravdu možné spojit se s hnutím nového typu, které nemá ideologii, ale pouze pragmatické zájmy? A co zcela zásadní otázky jako je angažování ČR v agresi Západu proti Sýrii, kde je nejen brutálně porušováno mezinárodní právo, ale i záminky pro tato porušení už se vůbec nestarají o jakoukoli svou důvěryhodnost? Je opravdu možné dosáhnout situace, že KSČM bude tlačit svými požadavky hnutí ANO do kouta, když každý slib, který dá, vzápětí může porušit? Je postup V. Filipa v tomto směru prozíravý?

To téma určitě není pro přihrbená záda. Není však ani pro příliš horké hlavy. Volby vyhrály „protestní hlasy“. My jsme jich získali trestuhodně málo. Došlo bohužel právě k tomu, nač řada z nás upozorňovala už na minulém sjezdu. Vítězem je ANO. Slíbilo, že od moci odstřihne dinosaury loupeže tisíciletí. Tím by od ní odstavilo i síly, bezmezně posluhující cizímu kapitálu a moci. To je reálné, jen pokud je nevezme do vlády. Zkusit tomu zabránit stojí určitě za to. Jedině v tom tkví legitimní cíl našeho vyjednávání o případné toleranci vlády. Ano, je to riskantní cesta. Italské a francouzské komunisty zdecimovala i spoluodpovědnost za vlády sociálnědemokratické povahy.
Tím víc to vyžaduje dodržovat jistá pravidla. Ve zkratce hlavně dvě. Nevyjednávat kdesi v zákulisí, ale cestou zcela veřejného dialogu. Jen tak se vyhneme podezření, že jde o přízemní kšeft kvůli pár postům pro kámoše. A zároveň předejdeme tomu, že se ANO vším, co z našich námětů převezme, bude chlubit jako cizím peřím. A jako takové to „prodá“ na náš úkor i voličům – zatímco my sami pak poneseme odpovědnost za všechny jeho nepopulární kroky. Druhou podmínkou je náš radikálně opoziční postoj nijak neomezovat, ale naopak ještě posílit a vyhranit. Vést vyjednávání z těchto pozic – jako permanentní boj o veřejné mínění, ať už vyjednávání dopadne jakkoli. A pojmout je tak jako politiku, rozvíjenou i pro případ předčasných voleb.


To ovšem zároveň předpokládá, že kolem otázek, kde je případná dohoda nejkomplikovanější, nebudeme chodit jako kolem horké kaše. A sami je naopak nastolíme tak, abychom zachovali tvář – a tlačili na druhou stranu s oporou ve většinovém veřejném mínění a všem tom, k čemu se druhá strana formálně hlásí. Tedy například v normách mezinárodního práva, jak je zakotvuje Charta OSN. Tu se svatosvatě zavazuje respektovat i ustavující dokument NATO z roku 1949. Papírově se tak hlásí i k tomu, že vojenskou sílu použije jen ve dvou případech – proti vnějšímu napadení nebo na bázi rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Nebylo by snad parádní, kdyby se česká vláda místopřísežně zavázala právě k tomu? Proč ji k tomu netlačit co možná veřejně? A nezískávat u lidí politické body, ať už to dopadne jakkoli? Nutit ANO, ať se vyjádří nahlas? A pokud to odmítne, vzít mu už tím minimálně několik procent v příštích volbách?

Až to dovedeme až sem, pochopí každý, proč vládu – pokud na „nabídku, která se nedá odmítnout“, nepřistoupí - nelze podpořit. Veškerá vina padne na druhou stranu. A na té naší to pochopí i ta část levicové veřejnosti, která je zatím celá zfanfrnělá z toho, že se teď „poprvé podílíme na moci“. Jak moc se tato koncepce liší od momentální praxe, si jistě dokážete vyhodnotit sami. Tím víc hrozí všechna rizika, o nichž byla řeč. Podmínkou, od níž nelze ustoupit ani o milimetr, je, že se bude rozhodovat na základě návrhu písemné dohody, a ne jakýchkoli slovních mlhovin. Skutečná vnitrostranická diskuse začne až pak. A ta musí posoudit, zda se i tak zásadní požadavky, jako obnovit suverenitu nad přírodními zdroji země, nescvrknou na formulace typu „ochrana přírodních zdrojů“ (což si lze vykládat i jako zákaz vylévat olej z fritézy na louky plné žabiček). Naše členská základna i širší levicová veřejnost podpoří jen takovou dohodu, která z nás neudělá „užitečné idioty“. Záruka, že se jí podaří dosáhnout, předem neexistuje. Tím více bude záležet na tom, aby lidé znali průběh jednání i případný „kámen úrazu“, na nějž by narazilo. Tím víc bodů získáme i v případných dřívějších volbách, pokud by došlo až na ně.


Jak hodnotíte dva členy Restartu – ss. J. Tylše z Královéhradeckého kraje a R. Pokorného z Plzeňského kraje, kteří jsou našimi želízky v ohni na místopředsednické posty? Myslíte si, že by heslo „mládí vpřed“ mělo konečně najít reálný ohlas?

Oba dva – i několik jejich dalších vrstevníků – bych si na viditelnějších pozicích moc přál. Můžeme to očekávat už od X. sjezdu? Uvidíme... Pokud však Nymburk odstartuje zásadní změnu, dovedu si představit i variantu silných pracovních skupin ÚV, které budou bezprostřední oporou vedení pro jednotlivé tematické okruhy naší práce. A to na operativní bázi, a ne schůzí, kde si volně poklábosí jednou za čtvrt roku. Většinu z nich by měli dostat „na triko“ právě lidé typu Ríši a Pepíka. Dostat tak příležitost ukázat, co v nich je. Pochytit znalosti a zkušenosti od starších kolegů. Otrkat se i mediálně a jinak. A podle toho, jak se kdo z nich osvědčí, dozrát pro postup ještě výš třeba už na příštím sjezdu.

A nyní zásadní otázka, jak se říká „na solar“: Můžete prosím jednou provždy objasnit, co jste dělal v noci z 20. na 21. srpna 1968? Opravdu jste nemohl dospat a klimbal jste se sovětskou vlaječkou v ruce na ruzyňském letišti?

V noci mne probudil hukot přistávajících letadel. Pak jsem chodil po městě a sledoval, co vše se děje. Tanky jsem skutečně nepodpaloval. Účelově šířenou verzi, jak kluk po prvním ročníku gymnázia běhá po obsazeném Ruzyňském letišti, však zbaští jen beznadějný idiot.

Děkujeme za odpovědi!

KSČM potřebuje kromě nových tváří také nový program. Ten Kladenský, z první poloviny 90. let minulého století, neodpovídá na aktuální problémy a výzvy 21. století. Zastánci Kladenského programu však tvrdí, že vůči němu není alternativa. Rozhodli jsme se proto předložit vlastní návrh nového programu KSČM. Není určitě dokonalý a jeho ambicí není nic jiného než být pouhým úvodním impulsem restartu politiky KSČM, která stagnuje. Ustrnula bez pohybu na tak dlouho, že se kolem ní prohnaly dějiny, až se rozpor stal zcela zjevným. Ucítili ho voliči a nakonec i členové strany. Nyní je proto třeba zásadních energických impulzů, které by byly schopny prolomit setrvačnost a přetavit se v systematické obrodě vlastní identity, jejíž sjednocující a srozumitelná tvář tolik chybí.

Dokument naleznete v příloze ve formátu PDF.

Tento dopis, o kterém máme potvrzeno, že přišel oficiální cestou na ÚV KSČM, se šíří mailovou cestou mezi členy KSČM. Bohužel, potvrzuje naše obavy, na které dlouhodobě vedení strany nemá odpovědi. Proto by podle našeho názoru měly všechny okresní konference požadovat ve svých usneseních vysvětlení této kauzy směřované našemu vedení v Praze. Zejména ve chvíli, kdy přes náš oficiální transparentní volební účet KSČM proudí statisícové částky (mimo jiné i z našich stranických příspěvků) agentuře Profil (víme, že se jedná o aktivity jednotlivých okresních výborů, ale centrum o tom ví - proč tedy nezakročí??). Opravdu jsou usnesení ÚV KSČM (o zákazu spolupráce s J. Mrencovou a agenturou Profil) jen "pro srandu králíkům"???

Dopis ke stažení v PDF >>>

pokorny richard
autor: JUDr. Bc. Richard Pokorný, Ph.D.

 

Příčiny letošního volebního fiaska byly nutnou výslednicí dlouhodobě špatného směřování strany a systémových chyb, které musíme začít co nejdříve řešit. Zároveň je nezbytné vymezit základní koncepci našich kroků, abychom začali od toho nejpodstatnějšího.

Ve světle našeho Manifestu považujeme za klíčové především následující kroky: